Rodičovství

„Než jsem měl/a děti, tak jsem byl/a klidný/á“ často slýchávám ze svého okolí. Ale je tomu skutečně tak? Není to spíš o tom, že jsme se naučili v dětství své emoce potlačovat namísto seberegulace? Že jsme se naučili hrát hru s rodiči v podobě obranných mechanismů, abychom jejich dobře míněnou výchovu přežili? A pak, když se sami staneme rodiči, všechna ta stará a nezpracovaná zranění ožijí a my se nestačíme divit, co že v nás to ty děti vyvolávají. Ale nejsou to děti a jejich „zlobení“, nýbrž naše vlastní témata, která nás „zlobí“ a nedovolí nám jednat s nadhledem hodným zralého jedince. Místo toho se měníme v sedmihlavé saně, ovládané vlastními emocemi, a pak se utápíme v pocitu viny a noříme se do toho bahna hloubš a hloubš…

Cesta ven? Existuje! Není to ale o mávnutí kouzelným proutkem, ale o každodenní realitě, uvědomování, pozorování, přijímání a práci s emocemi a sám se sebou. Někdy pomůže podívat se z nadhledu. Mně pomáhá FEN kineziologie, ale také hlídání si svých energetických zdrojů, nebo potkávání podobně naladěných rodičů. Důležité je si uvědomit, že i snaha se počítá a každý den můžeme začít znovu, pokud se nám ten předchozí moc nepovedl.

Přeji nám hodně trpělivosti a pevný záměr. Protože naše děti za to stojí. O tom je mimochodem i projekt Děti jsou taky lidi, třeba vás taky zaujme 🙂