S porodem je úzce spjaté téma bolesti. Nikdo ji nemá rád a všichni se jí bojí. Ale když si z bolesti uděláme kamarádku a přestaneme s ní bojovat, objevíme poklad – svoji vnitřní sílu. A jakmile ji jednou okusíme, můžeme se k ní kdykoli znovu vracet a čerpat z ní. Bolest je přímo propojená se schopností se uvolnit na fyzické rovině a odevzdat se na psychické (mysl, emoce) i duševní rovině. Důležité je také ponořit se sama do sebe a nenechat se vyrušovat z této hluboké meditace vnějšími podněty, ale naopak se nechat unášet na porodních vlnách – kontrakcích – až do chvíle, kdy k nám miminko dopluje do náruče.…

EDIT: ❤️Protože je zítra 14.2.2023 nejen Valentýn❤️, ale také 📚Mezinárodní den darování knih📚, rozhodla jsem se DAROVAT knihu NAŠE CESTA KE KOJENÍ tomu, kdo si o ni na Valentýna jako PRVNÍ napíše📝. Podmínkou je být fanouškem facebookové stránky 🦊Liška z ráje🦊 a sdílení tohoto příspěvku👍. A pokud by se na vás neusmálo štěstí, ještě je skladem posledních pár titulů. Sdílením příspěvku podpoříte i osvětu o kojení. Děkuju a těším se, ke komu knížka poputuje🤗 ČLÁNEK: V sobotu proběhl křest knížky Naše cesta ke kojení, kterou vydala laktační poradkyně MAMILA a maminka dvou dětí Tereza Mynářová. Děkuji, Terko, za tento úžasný počin, za Tvoje nasazení a za to, že jsi celý projekt…

Co mají společného sběr borůvek a osobní seberozvoj? Zdánlivě nic, ale i takovou činnost můžeme provádět vědomě, tady a teď. A pak může přijít ten AHA moment. Sbírání borůvek je jako seberozvoj. Natrhat plný hrníček dá fakt práci, potřebujete k tomu trpělivost, vytrvalost, odhodlanost a záměr. Stanete se vlastním pozorovatelem a bez hodnocení a souzení tiše trháte, ponořeni do svých vnitřních hloubek. Ze začátku se zdá, že je to proces nekonečný. Přemýšlíte, zda to má vůbec cenu a stojí to za tu námahu. Pak pokračujete v trhání a borůvky začnou pomalu přibývat. Říkáte si, jsem na dobré cestě, skoro v půlce hrníčku. Trháte dál, nasloucháte okolním zvukům, soustředíte se na trhání i sami…

Křik na své dítě, protože něco provedlo. Pocit oprávnění a opodstatnění. Ale kdo na koho ve skutečnosti křičí? Není to naše „malé dítě v nás“, které muselo být tak dlouho zticha, hodné, šikovné, zaškatulkované? A za sebemenší odlišnost, odvážnost, upřímnost, opravdovost a autentičnost bylo trestáno? Nepokračujeme náhodou dál v tomto vzorci chování z dětství? Netrestáme a neubližujeme tak sami sobě znovu a znovu? Co je tím motivem našeho dnešního jednání a chování? Skutečně je to rozlité mléko na stole nebo poházené oblečení na zemi? Já vím, není jednoduché si to přiznat a uvidět to. Není jednoduché přestat křičet. Jednou to jde lépe, podruhé hůř v závislosti na našem rozpoložení, únavě, napětí… Jak z toho ven?…

…o tom, jak by věci měly být a jak si MYSLÍME, že jsou správně. A pokud tomu tak není, cítíme se frustrovaně, zmateně, rozčarovaně, méněcenně, …prostě ŠPATNĚ. Klíčem je PŘIJETÍ a PLYNUTÍ. Nechat věci, aby se děly – svým tempem a v pravý čas. Neznamená to však nedělat NIC, pouze „NETLAČIT NA PILU“. Převzít ODPOVĚDNOST za sebe a svůj život. A hlavně neplánovat, ale jít vstříc PŘÍLEŽITOSTEM.  Znáte to rozčarování ze zmařené akce? Vždycky máme VOLBU, jak se k tomu postavíme a zda vytěžíme z dané situace maximum. Zda se něco naučíme a obohatí nás to, nebo sklouzneme do ROLE OBĚTI a budeme obviňovat všechny a všechno za naše dosavadní problémy. Mít KLIDNOU…

Boj o moc. Ne každý ustojí sám sebe, když se dostane k moci – ve vedoucím postavení v práci, jako rodič dítěte, při setkání se slabším. A zvláště lidé, kteří byli sami manipulováni, zastrašováni, zneužíváni a ponižování – a neznají jiný vzorec chování, tak často sklouznou z role oběti do role agresora. Jak je to možné? Jedná se o nevědomé jednání na základě neuvědomělých mentálních vzorců, kdy na jedné straně je agresor a na druhé straně oběť. Ani jedno není o zdravém vztahu sám k sobě ani ostatním. Dobrá zpráva je, že to není stav neměnný. Hezky s ním dokáže pracovat FEN kineziologie, která postupně pomůže odhalit i další témata navázaná a související. Jedná se…

Ráda bych vám dnes napsala o projektu, kterého jsem se stala součástí a to sdílením svého a synova příběhu o naší společné cestě ke spoKOJENÉMU dítěti. Kniha NAŠE CESTA KE KOJENÍ vznikla díky laktační poradkyni Tereze Mynářové a za pomoci Hithit projektu. Dvacet žen v ní sdílí své příběhy plné lidskosti a opravdovosti o jejich mnohdy složité cestě ke kojení. Bohužel i přes to, že kojení je naprosto normální a přirozená věc, spousta miminek odchází z porodnice s umělým mlékem a maminky s pošramoceným sebevědomím, že nejsou schopné nakojit své dítě. Na cestě ke spoKOJENÉMU miminku se může objevit mnoho nástrah, mýtů a omylů. Aby se tak nedělo, vyšla tato…

Víte, co se stane, když se potká jeden FEN kineziolog s druhým FEN kineziologem? Ne, toto není vtip, ale běžná realita nás kolegů, kteří se na sebe vzájemně obracíme s důvěrou a pokorou se svými vlastními tématy. Ano, i lidé, kteří pomáhají, potřebují někdy pomoc. Je třeba se dále rozvíjet a zachovat si tak nadhled, lehkost a radost ze svoji práce. A témata jsou nevyčerpatelná, zdá se. Vždycky je další hloubka či šířka, další pohled, možnost a vize, kam a jak jít dál. A také naši klienti se rozvíjí. I proto je třeba se posouvat dál, abychom mohli nabídnout kvalitní práci a aby naše FEN kineziologická služba stále dávala smysl. Ostatně o rozvoji…