Kdopak to křičí?

Křik na své dítě, protože něco provedlo. Pocit oprávnění a opodstatnění. Ale kdo na koho ve skutečnosti křičí? Není to naše „malé dítě v nás“, které muselo být tak dlouho zticha, hodné, šikovné, zaškatulkované? A za sebemenší odlišnost, odvážnost, upřímnost, opravdovost a autentičnost bylo trestáno? Nepokračujeme náhodou dál v tomto vzorci chování z dětství? Netrestáme a neubližujeme tak sami sobě znovu a znovu? Co je tím motivem našeho dnešního jednání a chování? Skutečně je to rozlité mléko na stole nebo poházené oblečení na zemi?

Já vím, není jednoduché si to přiznat a uvidět to. Není jednoduché přestat křičet. Jednou to jde lépe, podruhé hůř v závislosti na našem rozpoložení, únavě, napětí… Jak z toho ven? Buďte svým pozorovatelem, zkuste nereagovat hned, postarejte se nejdříve o své vlastní potřeby, a pak teprve jednejte. Ne z pozice ublíženého vnitřního dítěte, ale z pohledu dospělé a vědomé bytosti rozhodující se o dalším scénáři tady a teď.

A nebuďte na sebe přísní, že to nejde hned. Je to cesta, proces, změna. Dopřejte si čas. A stejně tak svým dětem. Oni vás nechtějí dokonalé, ale potřebují vidět, jak překonáváte sami sebe, své výzvy, vzorce chování z dětství a slabé stránky. Tím se nejvíce učí. Ne vaši dokonalostí, ale vaši snahou dělat věci jinak. Jít příkladem. Být upřímní a autentičtí.

Napište mi, když budete chtít, jak se vám to daří. A pokud se to nedaří, s náhledem na situaci i souvisejícími tématy může pomoci i FEN kineziologie. Hodně štěstí!